Josef Maršálek – 80 let

Zničil Kasparovova trenéra

[13.03.2015 00:00:00] - Někdo je staříkem již ve třiceti, odzívá na vše, na co se podívá, zpívali krásně Michal Kocáb s Josefem Kemrem. Naproti tomu „co je počet let, znám chlápka, co má devadesát pět a přitom v úctě svět a mládím září...“ Úspěšný československý šachový reprezentant, významný publicista a konstruktér leteckých motorů Josef Maršálek oslaví 17. března 2015 již 80. narozeniny. Hádal by mu je však málokdo, a není divu: vždy usměvavý a dobře naladěný, stále aktivní „mladík“ zdaleka ještě není v šachovém důchodu a rozhodně se do něj v nejbližší době nechystá. O tom se ostatně měsíc co měsíc přesvědčují všichni pravidelní čtenáři Šachového týdeníku – vždyť první příspěvek do ŠT napsal Josef Maršálek před pěti roky a od té doby jejich počet zaokrouhlil na rovných šedesát.
Krátce před dnem D jsem mistra Josefa Maršálka požádal o krátký rozhovor pro Šachový týdeník. Bylo si dlouho o čem povídat, takže se rozhovor nakonec poněkud protáhl. Snad mi to oslavenec odpustí a věřím, že stejně jako já se ani čtenáři nebudou nudit.
Kdo a kdy Vás naučil šachy?
S šachovou hrou jsem se seznámil už jako malý, ještě jsem ani nechodil do školy. Tahat figurkami mne naučil otec a mým prvním pravidelným soupeřem byl můj nejlepší kamarád a spolužák ze základní školy a později z gymnázia Vláďa Tolman.
Silní praktičtí hráči se zpravidla příliš nezaobírají problémovým šachem, a když už, tak výhradně studiemi. Vy jste jednou z nemnoha výjimek. Jak se zrodil Váš zájem o šachové problémy?
K šachovým problémům jsem se dostal dříve než k závodní praktické hře. S Vláďou Tolmanem jsme nejprve zkoušeli řešit nějaké úlohy v šachové rubrice v Českém slově a poté nás vedoucí rubriky, šachový mistr Ladislav Prokeš, nasměroval do Národního domu na Smíchově, kde se scházeli šachoví skladatelé na tzv. úlohové „fakultě“ JUDr. Emila Palkosky. Problemisté nás přijali velmi přátelsky, poznali jsme tam například mistra Durase a jiné české skladatele úloh a studií. Začali jsme se pokoušet o vlastní tvorbu a některé úlohy nám otiskli v novinových rubrikách, což bylo pro nás velkým povzbuzením. Když jsem později začal hrát v dejvickém šachovém klubu Aljechin, šel zájem o skladbu trochu stranou, ale na šachové problémy jsem nikdy nezanevřel.
Přečetl jsem si na internetu, že z jedna z otištěných úloh Vám málem způsobila ve škole pěknou polízanici. Mohl byste to blíže vysvětlit?
Šlo o trojtažku, myslím, že docela pěknou, kterou otiskli v roce 1950 ve francouzském časopise „Paralléle 50“ vycházejícím v Praze. Malér byl v tom, že redaktor zároveň s úlohou otiskl můj krátký životopis a dokonce i mou fotografii. Vůbec mě nenapadlo, že bych si to předem měl nechat školou schválit, což se ukázalo jako závažný prohřešek. Bylo mým velkým štěstím, že se mi podařilo prokázat, že nešlo o žádný imperialistický plátek – časopis byl totiž zaměřen levicově a byl tedy pro náš tehdejší režim přijatelný. Ani to nemohlo být jinak, to by v té době těžko mohl v Praze vycházet.
Jak jste se dostal k praktické hře?
V sekundě Benešova gymnázia v Dejvicích, krátce poté, co byly v Prokešově rubrice otištěny některé naše úlohy, za námi přišel starší spolužák, sextán Jiří Veselý. Seznámil nás se svými spolužáky, kteří mezi sebou pořádali šachové turnaje, přehrávali si partie z šachových časopisů, vedli si šachovou kroniku a pomalu nás směrovali od úloh k praktické hře. Pro mne to bylo osudové setkání. Přátelství s Jiřím Veselým, a nejen šachové, nám vydrželo po celý život a naše šachové osudy si byly do jisté míry dost podobné. Ve čtrnácti letech jsem se poprvé zúčastnil dorosteneckého přeboru republiky v Chocni a v sedmnácti se mi podařilo tento turnaj vyhrát, tak jako před pár lety Jirkovi Veselému.
Co se Vám vybaví, když slyšíte jméno Alexandr Nikitin?
Významný ruský šachista, známý především jako trenér mistra světa Garriho Kasparova. Ale vy se jistě ptáte na naši partii z roku 1954, hranou na vysokoškolském mistrovství světa družstev v Oslo, kde družstvo Československa získalo zlaté medaile.
Přesně tak. Povězte něco o tomto mimořádném a naprosto nečekaném úspěchu československého šachu – v době, kdy převaha šachistů Sovětského Svazu na všech frontách byla nezpochybnitelná a takřka absolutní.
Základní sestavu československého týmu tvořili Filip, Alster, Kozma a můj nerozlučný kamarád Jirka Veselý, mně v Oslo připadla role náhradníka. Celkem pravidelně jsme ale střídali, proto jsem si i já zahrál v pěti zápasech, včetně těch rozhodujících. Moc ale nechybělo a mohl jsem zůstat doma. Uvolnění z přednášek na strojní fakultě nebylo snadné, naštěstí mi pomohly známky z předchozích zkoušek. Za jednoznačné favority na zlato byli v Oslo považováni šachisté SSSR na čele s tehdy už vynikajícím Korčným, ale našemu týmu se neobyčejně dařilo a neustále jsme se drželi za nimi v těsném závěsu. Byli jsme skvěle koučováni zkušeným mistrem a výborným psychologem Bedřichem Thelenem – nejen v rozhodujícím zápase, o němž se toho už hodně napsalo i namluvilo, ale v celém průběhu turnaje. Třeba v důležitém předposledním kole v zápase s Islandem…
To si už asi pamatuje jen málokdo. Přibližte prosím tento zápas čtenářům.
Tenkrát se, jak známo, partie přerušovaly a proti Islandu nás čekala těžká dohrávka za nerozhodného stavu 1:1. Sověti se těšili, že se před posledním kolem od nás konečně odpoutají, protože Kozmova ani moje pozice nebyla vůbec jasná. Thelen nás poslal odpočívat a těsně před dohrávkou nás seznámil se svými analýzami. Kozmova partie při přesné hře neslibovala více než remízu, ale poradil mu, jakým způsobem může soupeře nejlépe zkoušet, mně pak ukázal vítěznou variantu ve složité věžové koncovce. Partii jsem podle jeho návodu snadno vyhrál a chvíli na to svého soupeře ošálil i Kozma. Ke zklamání našich konkurentů jsme zápas vyhráli 3:1 a teprve po jeho skončení nám Thelen prozradil, jak jsem při správné obraně soupeře mohl partii prohrát. Ušetřené nervy se mi pak v posledním kole náramně hodily.
Jak probíhalo poslední kolo na MS v Oslo?
Se Sověty jsme měli stejný počet bodů a před námi bylo rozhodující vzájemné utkání. Sovětské družstvo bylo jasným favoritem, ale ve vypjaté atmosféře byly výkonnostní rozdíly jen jedním z mnoha faktorů a ty ostatní hrály v náš prospěch. Na rozdíl od svých soupeřů jsme neměli co ztratit, i stříbrné medaile by byly vynikajícím úspěchem. Navíc jsme do zápasu vstoupili s obrovskou psychologickou výhodou. Thelen totiž zamíchal se sestavou, v níž vynechal dvojku Alstera a všichni naši hráči (s výjimkou Filipa, jenž dostal těžký úkol eliminovat Korčného) se o jedno místo posunuli. Své soupeře jsme měli dokonale přečtené, zato Sověti neskrývali překvapení. Na třech šachovnicích se připravovali na soupeře základní sestavy, ale usedli proti nim jiní. Nápor na jejich už tak pocuchané nervy dovršil Thelen, když po zahájení zápasu odešel do vedlejšího sálu hrát bleskové partie. Na udivené dotazy zahraničních kolegů odpovídal, že tam nemusí být, protože stejně ví, co jeho chlapci budou hrát. Od prvních tahů se hrálo podle našich not a dopadlo to úžasně, na to se nedá zapomenout. Filip Korčného k ničemu nepustil a udržel cennou remis, mně se podařilo přehrát Nikitina a chvíli na to Veselý porazil Krogiuse. Teprve pak se Sovětům podařilo alespoň snížit na 2,5:1,5, když do té doby stoprocentní Kozma ztratil za rozhodnutého stavu koncentraci a pokazil vyrovnanou koncovku s Mojsejevem. Naše radost byla obrovská, zato soupeři nesli porážku hodně těžce.
O tom svědčí třeba i to, že Nikitin se Vám v naprosto beznadějné pozici nevzdal a raději překročil čas?
Nejen to. Doba byla taková, že od sovětských šachistů se nečekalo nic jiného než vítězství, a to pokud možno vítězství jednoznačné. Na porážku vůbec nebyli připraveni. Bylo zřejmé, že někteří hráči mají vážnou obavu z toho, jak je doma přijmou a jak budou své selhání vysvětlovat. Nikdy mi z paměti nevymizí obrázek poslední skončené partie: poražený Kozma se s námi radoval z titulu, zatímco po tváři vítězného Mojsejeva stékaly slzy. My jsme si ovšem vítězství užívali, o to víc, že bylo zcela nečekané. Mne osobně navíc hřálo, že i jako náhradník jsem měl na zlatých medailích svůj podíl – v Oslo jsem nastoupil k pěti partiím a všechny vyhrál. S Alexandrem Nikitinem jsme se později spřátelili a stali se dobrými kamarády. Naposled jsme se potkali v roce 1989, kdy jsem byl služebně v Moskvě. Zavzpomínali jsme na staré časy a naše setkání bylo velmi srdečné. Sluší se dodat, že v příštích letech Sověti tento neúspěch odčinili, ale na rozdíl od šachových olympiád neměli na vysokoškolských MS prvenství předplacené a museli skousnout i několik dalších porážek. Jednu jim uštědřilo opět Československo, a to v Budvě 1963, kde titul získali naši následovníci v sestavě Hort, Jansa, Janata, Trapl, Augustin a Kupka.
Zlatá medaile z Oslo ale nebyla Vaším jediným úspěchem na studentských MS.
Na všechna svá vysokoškolská MS moc rád vzpomínám. Mám z nich ještě jednu medaili – bronzovou z Reykjavíku 1957, kde jsem na 4. šachovnici uhrál 5 bodů z 8. Více si ale cením 4. místa z mého posledního studentského MS v Leningradě 1960. Tam jsme odjížděli jako naprostí outsideři. Filip a někteří další silní hráči za nás už nehráli a nová generace teprve dorůstala. Já jsem byl tentokrát v týmu nejzkušenější a hrál jsem na první šachovnici, za mnou byli mladíci Augustin, Kaválek, Kupka a Trmal. Nabité sestavy našich soupeřů vzbuzovaly respekt, čekalo se, že obsadíme 9. nebo 10. místo. To nás semklo, vzepřeli jsme se papírovým předpokladům a nakonec skončili čtvrtí. Potěšil mne i můj osobní výsledek 8 bodů ze 13 partií. Více bodů na první šachovnici uhráli jen Lombardy a Spasskij, já jsem se dělil s Maďarem Forintosem o 3. a 4. místo. Zajímavý byl závěr tohoto MS, na nějž si pořadatelé přichystali bombastické slavnostní zakončení, které avizovali s velkým předstihem. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Podobně jako my v Oslo, tentokrát vyfoukli Sovětům zlaté medaile Američané. Zklamání pořadatelů bylo tak velké, že dlouho připravovanou oslavu nakonec zrušili.
Později jste Československou republiku reprezentoval i na dalších akcích, například v mezinárodních zápasech nebo dvakrát na Mistrovství Evropy družstev. Nemrzí Vás, že se Vám vyhnula nominace na šachovou olympiádu?
To mne nemrzí, asi to tak mělo být. Po Mistrovství Evropy v roce 1961, kde jsem byl sice jen krůček od remízy se Smyslovem, ale jinak se mi vůbec nedařilo, jsem si uvědomil, že nastupující generace, kterou u nás představovali především Hort, Jansa, Kaválek a Smejkal, dává šachu podstatně více než já. Stál jsem před rozhodnutím, zda se plně věnovat šachu, nebo své profesi leteckého konstruktéra. V národním podniku Motorlet mi taktně naznačili, že jsou sice s mou prací spokojeni, ale pokud to chci někam dotáhnout i jako letecký konstruktér, nemohou mě každý rok uvolňovat na několik měsíců na turnaje. Šachy jsem od té doby omezoval a v roce 1965 jsem hrál své poslední finále mistrovství republiky. Turnaj se mi vydařil, dělil jsem třetí místo, ale byl jsem již pevně rozhodnut – mé povolání dostalo přednost a šachy jsem odsunul na vedlejší kolej.
Jak jste se dostal k profesi leteckého konstruktéra? Řekněte prosím pár slov o tomto povolání.
Po maturitě jsem měl velké dilema, co dál. Vážně jsem uvažoval o matematicko-fyzikální fakultě nebo dokonce o fakultě tělesné výchovy a sportu, kam mne lákal Luděk Pachman na studium nově otevřené kombinace šachy-kopaná. Tento obor si později vybral Vlastimil Jansa. Jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl pro strojní fakultu. Letadlové motory se staly mým koníčkem a práce ve vývoji letadlových turbinových motorů v Motorletu mě zcela naplňovala, i když to v době normalizace nebylo vždy jednoduché. V roce 1969 jsem třeba nemohl dokončit vědeckou aspiranturu, která již byla z cca 80 % hotova, a byl jsem rád, že mě nevyhodili z práce. V té době jsem se zařekl, že se už nikdy nepoženu za žádnými tituly, protože všechno, co umím, prokážu svou prací. Mimo jiné jsem začal přednášet externě na katedře letadel na ČVUT. Když se změnily politické poměry, mohl už jsem odejít na katedru letadel strojní fakulty ČVUT Praha a tam učit. K projekční práci, tehdy na letadle, jsem se vrátil v roce 1996, když mne oslovil významný konstruktér Ing. Mikula, abych se podílel na vývoji desetimístného dopravního letadla Ae270 v AERO Vodochody. Byla to náročná práce, která skončila jeho úspěšným záletem v roce 2000. Když bylo jasné, že pohon prvního prototypu, za který jsem byl zodpovědný, je v pořádku, připravil jsem úkoly svým následovníkům a ve svých 65 letech odešel do penze. Ještě jsem se ale vrátil do školy, na nově založenou Dopravní fakultu ČVUT Praha. Tam jsem na Ústavu letecké dopravy učil až do roku 2011 a jako zkoušející tam působím dodnes.
I v době, kdy jste se rozhodl naplno věnovat svému povolání, jste ale šachy zcela neopustil.
Po roce 1965 jsem přestal hrát turnaje, ale pravidelně jsem hrál ligovou soutěž za družstvo Motorletu. Do něj jsem přestoupil z pražských Vysokých škol už v roce 1958 a zůstal mu věrný až do jeho zániku, k němuž došlo v roce 2014 jeho začleněním do ŠK Smíchov. Při mém příchodu byli v Motorletu dva silní hráči – Záruba a Běták, postupně nás pak posílili další kvalitní šachisté. Znovu nás osud spojil s Jiřím Veselým, krátce po něm přišli další bývalí hráči Vysokých škol, například Píšek, Krečmer, Štěpánek. Vytvořili jsme výbornou šachovou partu a většina z nás zůstala šachovému družstvu Motorletu věrná po celá desetiletí. Ligovou soutěž jsme sice nikdy nevyhráli, ale dvakrát jsme skončili druzí a dvakrát třetí.
Jste znám též jako velký propagátor šachové hry a jako šachový publicista. Kterých svých knížek si Vy sám nejvíce ceníte?
Nejraději mám tyto tři publikace: Královské procházky (2002), Dostaveníčko s dámou (2012) a Šachové úlohy Josefa Křivohlávka (2014). Zejména k této poslední knížce mám silný citový vztah. Je to výběr 135 úloh vynikajícího českého skladatele, milého a skromného člověka, který jsem vydal k jeho 95. narozeninám. 95 úloh v této sbírce končí modelovými maty! K většině úloh v celé knížce jsem kromě řešení uvedl i nějakou zajímavost – jak úloha vznikala, citaci z novinových rubrik, dopis čtenáře, ohlasy jiných skladatelů či názor rozhodčího a také své hodnocení. Byla to nesnadná, ale velmi příjemná práce a největší odměnou mi byla radost, kterou měl z knížky sám Pepíček Křivohlávek.
Vašim „Královským procházkám“ předcházela jiná knížka s podobnou tematikou: „Šachovou partii rozhodují králové“. Řekl bych, že i ta byla mezi šachisty dosti oblíbená. Proč jste ji neuvedl ve své předešlé odpovědi?
Ta knížka vyšla v roce 1990, ale psal jsem ji koncem 80. let. Aby měla vůbec nějakou šanci dostat se do tisku, nemohla v ní být žádná zmínka například o Pachmanovi, Kaválkovi ani Hortovi, stejně jako v jiných našich šachových publikacích té doby. I tak musela být předem schválena organizacemi ROH a KSČ, přičemž to schválení se netýkalo jen obsahu, ale i osoby autora. Přitom šlo o zcela nepolitickou šachovou publikaci, do níž jsem beztak nemohl napsat vše, co bych chtěl.
Nezmínil jste se ani o pěkné turnajové knize Pásmový turnaj 1954. Turnaj vyhrál Luděk Pachman a postup do mezipásmového turnaje si vybojoval i Miroslav Filip. Mezi komentátory se kromě Pachmana a Filipa objevují další slavná jména našeho šachu, například Josef Louma, Ladislav Prokeš, Emil Richter, Bedřich Thelen, a vedle nich také úspěšní účastníci vysokoškolského MS v Oslo: Ladislav Alster, Jiří Veselý a Josef Maršálek. Proč knížku zmiňuji: Pozorný čtenář odhalí, že se Vám dostalo jedné velké výsady – jako jediný jste mohl komentovat několik partií samotného Luďka Pachmana, který si jinak partie glosoval sám. Jak jste se k této poctě dostal? Jen připomenu, že tehdy Vám bylo 19 let.
Vydávání šachové literatury měl v té době na starost redaktor Čs. šachu Jiří Podgorný, který nám umožňoval komentovat partie v Šachu a oslovil nás i ohledně spolupráce na této knize. Luděk Pachman byl tehdy mým učitelem a neoficiálním trenérem, měli jsme spolu velmi dobrý vztah, který časem přerostl v dlouhodobé přátelství. To jsme si zachovali i po roce 1968, kdy se od něj mnozí bývalí „kamarádi“ odvrátili, a trvalo až do Luďkovy smrti v roce 2003.
Některé šachové knihy jste také přeložil. Jak jste si je vybíral?
Jde o dvě knihy amerického spisovatele a filosofa Raymonda Smullyana. Názvy knih autor zvolil tak, aby přilákal i jiné čtenáře než šachisty: Šachové záhady Sherlocka Holmese a Šachové záhady Arabských jezdců. Ve skutečnosti se obě knihy zabývají retrográdní analýzou, což je velice zajímavá a přitom náročná oblast problémového šachu. Knižní redakce nakladatelství Mladá fronta se rozhodla koupit práva na vydání překladu „Holmese“ a pak zjistila, že to může přeložit jen šachista, který problémům v knize bude rozumět. Anglický originál jsem dostal k posouzení a brzy jsem se rozhodl, že se o dobrý překlad pokusím. Později obě knížky v pěkné úpravě vyšly a rychle našly své čtenáře. První díl je již rozebrán a posledních pár desítek výtisků druhého dílu má na prodej Pražská šachová společnost.
Už pět let pravidelně přispíváte do Šachového týdeníku. V kterých časopisech či novinových rubrikách jste působil dříve?
Dlouhá léta jsem příležitostně komentoval partie v Československém šachu a jiných časopisech, ale rád vzpomínám také na práci v šachových rubrikách, které bývaly mezi šachisty velmi oblíbené a tvořily nedílnou součást téměř všech novin a časopisů. Vedle partií se v nich objevovaly úlohy a studie, často původní tvorba našich skladatelů. V roce 1977 jsem dostal možnost převzít šachovou rubriku ve Svobodném slově, kterou jsem vedl po dobu 15 let až do roku 1992. Do Lidových novin jsem psal šachy v letech 1992 – 2003. Nevycházely ale úplně pravidelně, v několika dalších letech to bylo jen občas. V Nedělním Blesku v letech 1999 – 2008 vycházela vždy jen jedna úloha mezi hádankami. Bohužel v dnešní době nemají vydavatelé novin pro šachy pochopení, obsah tiskovin určují peníze, a tak na místech bývalých šachových rubrik převládá reklama.
Chtěl byste na závěr sám něco vzkázat čtenářům?
Psát o šachových problémech pro Šachový týdeník mne těší! Kdybyste se mne zeptali na budoucí plány, budu skromný. Pokud mi to dovolí zdraví, napíši pro Šachový týdeník i další články o problémovém šachu. Rád bych se také věnoval svým rozpracovaným úlohám. Vznikne-li ještě moje další knížka, to zatím nevím. Čtenáře Šachového týdeníku i webu praguchess.cz zdravím!

Ukázky z problémové tvorby Josefa Maršálka
Krátký výběr z problémové tvorby Josefa Maršálka zahajujeme úlohou, o které byla řeč v našem rozhovoru a jejíž otištění v časopisu „Paralléle 50“ způsobilo 15letému studentovi ve škole nečekané problémy.
Josef Maršálek, Paralléle 50, 1950




Mat 3. tahem (5+10)
Řešení: 1.Dd4! hrozí (např. po Dxc8) 2.Df2 Dxb8 3.Jg3 mat. Mat je modelový, stejně jako maty ve dvou hlavních variantách. Obrany černého znamenají vždy uvolnění působnosti jednoho ze střelců. 1…Jxb8 2.Jg3+ Kh2 3.Df2 mat, 1…Vxc8 2.Jf2+ Kg1 3.Dg4 mat. Doplňuje varianta: 1…Kg2 2.Df2+ Kh3 3.Dg3 mat.
Další dvě úlohy vybral k otištění sám oslavenec:
Josef Maršálek, 1. cena Práce 1949




Mat 3. tahem (7+11)
Řešení: 1.Sg5! hrozí 2.Jxg3+ Kxg5 3.Jf3 mat, 1…Kxg5 2.Jf3+ Kxf5 3.Jd4 mat, 1…Jxd2 2.Dxd2 a 3.Jxg3 mat, 1...Vxc1 2.Je4 a 3.Jfxg3 mat. Výborný úvodník a čtyři modelové maty. Úloha dostala 1. cenu v celoroční soutěži v šachové rubrice deníku Práce.
Josef Maršálek, Šachové umění 11/2012




Pomocný mat 8. tahem (2+8)
Řešení (začíná černý): 1.e1J! Kg1 2.Jf3+ gxf3 3.c3 f4 4.c2 fxe5 5.c1S! exd6 6.b1V! d7 7.Vb3 d8D! 8.Sb2 Da5 mat. Čtyři proměny pěšců ve všechny figury!
Poslední krásná ukázka je dokladem toho, že ani úlohy se zadáním pomocného matu nejsou Josefu Maršálkovi cizí. A všimněte si prosím ještě jedné pozoruhodnosti: poslední dvě úlohy dělí od sebe takřka neuvěřitelných 63 let! Může se něčím podobným pochlubit některý jiný šachista?

Dvě památné partie Josefa Maršálka
Z bohaté partiové tvorby Josefa Maršálka přinášíme dvě ukázky. Obě jsou staré už přes půl století a zvláštním způsobem spolu souvisejí. Hrály se na vysokoškolských mistrovstvích světa a v obou Josef Maršálek porazil favorizované soupeře šachových supervelmocí – pokaždé černými figurami a pokaždé útokem na královském křídle. V obou hrála prim černá dáma: poprvé spolu s ní útočila dvojice střelců, podruhé pro změnu jezdecká kavalerie. A v neposlední řadě měly obě partie velký sportovní význam: partie proti sovětskému mistru Nikitinovi se hrála v posledním kole a spolurozhodovala o zisku zlatých medailí v Oslo 1954 (více si o ní i o celém zápase přečtěte v našem rozhovoru), partie s Američanem Saidym naopak v úvodním kole v Reykjavíku 1957 a přispěla k nečekanému vítězství 3,5:0,5 nad mužstvem USA, které odstartovalo cestu československého týmu k zisku bronzových medailí. Pokochejte se společně s naším jubilantem.
Nikitin – Maršálek, Oslo 1954
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sa4 Jf6 5.0-0 b5 6.Sb3 d6 7.c3 Ja5 8.Sc2 c5 9.d4 Dc7 10.a4!? (Lepší je 10.Jbd2 g6 11.b4!, to se hrálo v partii Bronštejn – Evans, ale až v roce 1955.) 10…b4 (Objektivně bylo asi nejlepší 10…Sb7. Tah v partii vyprovokoval bílého k nesprávnému pokusu využít sloupce c.) 11.cxb4 cxb4 12.Jbd2 g6!? (To byl tehdy módní a náš připravený tah.) 13.b3 (Po 13.Ve1 a 14.Jf1 by se hrála úplně jiná partie.) 13…Sg7 14.Sb2 Jh5! 15.Vac1 0-0 16.Sb1 De7 17.Jc4? (Vážná nepřesnost, po 17.dxe5! by se černý k útoku těžko dostával.) 17…Jxc4 18.Vxc4 a5 19.Dc2 (Pokračuje důsledně ve svém plánu.) 19…Sa6 20.Vc7 Dd8 21.Ve1 (Bílý neměl lepší tah, do hry zasáhne silný černý jezdec.) 21…Jf4! 22.Dc6? (Toto postavení bílý špatně odhadl, stále bylo přijatelnější 22.dxe5. Černý má už na královském křídle nepříjemné hrozby a bránit je teď schopná pouze královská věž.) 22…Je2+ 23.Kh1 Jxd4! (Zde bílý dokonce nabídl remízu! V tomto okamžiku už se mi zdálo, že slabost bílého královského křídla rozhodne a odmítnutí bylo nepochybné.) 24.Jxd4? (Poslední chyba, po které už nebude mít bílý žádnou šanci. Určité naděje si mohl udržet po 24.Sxd4 exd4 25.Vd7.) 24…exd4 25.Vd7 Dh4! 26.Kg1 Se5 27.g3 (Nebo 27.h3 Df4 28.g3 Df3.) 27…Dg4 28.Kg2. Toto postavení je zachyceno na diagramu.




V pozici diagramu černý zahájil závěrečnou exekuci tahem 28…Se2! (Matová hrozba Sf3+ vyhrává, bílému by nepomohlo ani 29.Vxe2 Dxe2.) 29.h3 Sf3+ (Vyhrávalo také 29…Df3+ 30.Kg1 d3! 31.Sc1 Sxg3 32.Se3 d2) 30.Kh2 Dh5! 31.Vxd6 (Rád by se vykoupil cenou kvality, ale černý jde nekompromisně po bílém králi.) 31…Sg4 (Kdyby se nyní bílý bránil tahem 32.h4, přišlo by Dxh4+ 33.Kg1 Sxg3 34.fxg3 Dxg3+ 35.Kf1 Sh3+ 36.Ke2 De3+ 37.Kd1 Sg4+ 38.Kc2 Dxe1 se snadnou výhrou, ještě horší je 33.Kg2 Dh3+ 34.Kg1 Sf3 s okamžitým matem.) Nikitin ještě zkusil 32.Vh1 (S průhlednou léčkou: po 32…Dxh3+?? 33.Kg1 by černý ztratil dámu), ale černý se nespletl: po 32…Sxh3 33.Kg1 Dd1+ 34.Kh2 Df3! je konec. Deprimovaný Nikitin v tomto beznadějném postavení nenašel sílu ke vzdání partie a prohrál překročením času. Poznámky: Josef Maršálek.
Následující partie se hrála o tři roky později, rovněž na vysokoškolském MS, tentokrát v Reykjavíku v zápase ČSR – USA.
Saidy – Maršálek, Reykjavík 1957
1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4 4.e3 b6 5.Jge2 Sa6 Boční vývin dámského střelce je pro další vývin bílého nepříjemný. 6.Jg3 Sxc3+ 7.bxc3 d5 8.cxd5 Sxf1 9.Jxf1 Dxd5 10.f3 c5 11.Jg3 0-0 12.0-0 Jc6 13.De2 cxd4 14.cxd4 Vac8 15.Sa3 Vfd8 16.Vac1 Da5 17.Dd3 Jb4 18.Db3 Jbd5 19.e4? Konečně bílý prosadil tento postup, podcenil však útočné možnosti černého na královském křídle. 19…Jf4 20.De3 Dg5 Poprvé hrozí ziskem dámy tahem Jh3+. Tento motiv se v partii objeví ještě několikrát. 21.Kh1 (viz diagram):




Černý zahájil útok na bílého krále za pomoci dámy a dvojice jezdců tahem 21…J6h5! Bílý samozřejmě nemůže jezdce vzít pro okamžitý mat na g2 a musí zabránit hrozbě 22…Jxg3+ 23.hxg3 Dh6+ 24.Kg1 Jh3+ se ztrátou dámy. 22.Vfe1 Jxg3+ 23.hxg3 Dxg3 24.Dd2. Americký mistr pokryl pole g2 a možná se domníval, že za cenu pěšce zabránil nejhoršímu. Tahem 24…Dg5 však černý obnovil hrozbu zisku dámy: 25…Dh6+ 26.Kg1 Jh3+ a zároveň si už připravil efektní závěrečnou kombinaci. 25.Ved1 Krásný závěr by vyšel po 25.Vxc8 Vxc8 26.Sc1 Dh4+ 27.Kg1 Dxe1+! 28.Dxe1 Vxc1! 29.Dxc1 Je2+ s dalším Jxc1. 25…Vxc1 26.Sxc1 Po 26.Vxc1 rozhodne známý motiv Dh6+ 27.Kg1 Jh3+. 26…Vxd4! a bílý se vzdal. Po 27.Dc2 Vxd1+ 28.Dxd1 Dxg2 mat. Poznámky: Josef Maršálek.
Aby naše přání k významnému životnímu jubileu Josefa Maršálka bylo stylové, pohrajme si na okamžik s oběma partiovými ukázkami. Bohyně Caissa nám našeptává, že poslední partie, v níž hrála podstatnou roli dvojice černých jezdců, jakoby předznamenala zatím poslední článek Josefa Maršálka v Šachovém týdeníku. Jak se můžete přesvědčit, v něm se autor zabývá matovým útokem jezdců. Snad tolik nevadí, že v této partii nakonec mat dala, ovšemže za pomoci jezdců, černá dáma. A navíc obě partie připomenou, že „matící jezdci“ jsou přesně 60. autorovým příspěvkem v ŠT. Nevěříte? Spočítejte si celkový počet tahů v partiích se Saidym a Nikitinem. Opusťme ale Caissu s její hrou čísel a zakončeme příspěvek tím nejpodstatnějším:
Milý Pepo, nejen za sebe, za redakci ŠT a všechny Tvé šachové přátele přeji do dalších let pevné zdraví a neutuchající životní optimismus, klidný a spokojený život mezi svými nejbližšími a hodně radosti nad šachovnicí a šachovými figurkami.

| Sedlák Luděk | zobrazeno(1794x)